Včera jsem jela na poznávací zájezd do Osvětimi. Návštěva bývalého koncentračního tábora je nazapomenutelný zážitek, nejdříve se ovšem rozepíšu o jedné zastávce cestou do Osvětimi a to v Bialsko Biale.
Na cestu jsme vyrazili v 7:15 od školy, projeli polské hranice (při vjezdu do Polska celník nechtěl vidět naše občanky, ale když jsme z Polska odjížděli, tak si do autobusu vlezl a naše občanky si prohlídl.
Město Bialsko-Biale (za pravopis neručím) leží asi 25 km od českých hranic, dorazili jsme tam asi kolem 11:00 a strávili jsme tam zhruba následující 2 hodiny, my jsme tam měli normálně volný rozchod a naší skupince (autorky blogů, co je mám v odkazech, a jeden dříve nejmenovaný spolužák M.) se podařilo udělat mezinárodní ostudu České republice.
Nejprve chtěl M. navštívit obchod se suvenýry, ovšem nikde nebyla směrovka, takže se rozhodl, že se zeptá. Na prvního kolemjdoucího začal: Excuse me,...nutno dodat, že tento občan polské republiky okamžitě zdrhnul. I. mu poradila, aby mluvil česky, ovšem on se již nechtěl ptát, tak to zbylo na mě, nechala jsem si určit koho se mám zeptat, a okamžitě jsem dostala odpověď.
To už I. nutně potřebovala na WC a jak dlouhou o tom mluvila, tak jsme my ostatní nutně musely taky. M. se rozhodl s námi hledat záchod. Holky klidně chtěly vlézt do nějaké hospody a na moje rady, že v místním muzeu bude stoprocentně záchod vůbec nedaly. Když jsme skončili ve vchody Hospody u Švejka, šli jsme už do toho muzea.
V muzeu jsme si anglicko-polsko-česky pokecali, nějaké pracovnice muzea nás nakonec pustili na místní záchod. Ještě předtím měli takový rozhovor: Ot: Myslíš, že můžu? Od: Já nic nevidím. Tak nás jedna zavedla na ten záchod a významně ukázala na kasičku, kde se na něco přispívalo. Já tam hodila pár českých korun, co ostatní, to nevím.
Jakmile jsem všichni vyšli ze záchodu, rozhodla jsem se já a M., že půjdeme do toho muzea. Ráno by mě rozhodně nenapadlo, že navštívím v Polsku muzeum!!!
Toto muzeum bylo v místním renesančním zámku, v přízemí byla výstava o Indonésii. Tam chodila s námi pracovnice muzea, sice mluvila jenom polsky, ovšem krásně polsky, takže jsme nakonec dali dohromady, co nám o kterém exponátu říká.
Pak ses postoupilo do stálé části muzea, hned na úvod nás tam uvítal obraz císaře Leopolda I. a Klaudie Felicitas, v další místnosti byly vystaveny zbraně, atd...
Ze všech obrazů si nejvíc pamatuju Setkání Marie Stuartovny a Alžběty Tudorovny, nějaký polský malíř dokonale zachytil Alžbětinu nechuť a Mariinu nedočkavost v to setkání.
V muzeu byly i nějaké kroje, staré fotografie, obrazy šlechticů S.,...
Po prohlídce muzea nám už zbývalo asi 20 minut, takže se mohla mezinárodní ostuda rozčířit do dalšího obchodu, tentokrát do cukrárny. M. si tam chtěl koupit nějakou polskou specialitu, začal na 2 starší prodavačky anglicky, pokračoval německy, dostal ze sebe nějakou větu a pak z prodavačky vylezlo, že pán je Čech, že mu dobře rozumí. S námi v tom obchodě byla ještě nějaká babka, ta se okamžitě s tou prodavačkou začala bavit na účet M.

mezinárodní ostuda...neberte to tak tragicky, zatím se náš zájezd ještě neobjevil v novinách :)