Tak co, tak nic. Začínají prázdniny, proto tu pro jistotu oficiálně oznamuju, že tu celý týden nebudu. To víte, hory. Alpy. Italské. No, už se nebudu chlubit, ale vrhnu se na zhodnocení včerejšího dne otevřených dveří, který zrovna organizovala naše třída.
Aby nedošlo k mýlce, na škole máme dva dny otevřených dveří, který organizují kvinty. Áčko si to odbylo už kdysi dávno v prosinci a včera přišla řada na nás.
Já byla s Ireth v anglické učebně, Nienna a Pipet prováděli rodiče našich potenciálních spoužáků po škole. Práce v učebně byla dobrá, vždy jsme nově příchozím ukázaly výukové materiály, atd. Tato práce byla příjemná, nutno dodat, že být právě v angličtině byl výborný nápad vynikající Ireth.
Ale tohle už stačí k samotnému dni otevřených dveří. Teď se zmíním už jenom o takovém mém menším, ničím nezajímavým, postřehu.
Právě v DOT mají všechny třídy zkrácené vyučování, nižší stupeň čtyři, vyšší pět hodin. Aby nevznikla tlačenice ve snaze dostat se do vždy dobré školní jídelny, hlásí se rozhlasem rozpis, kdy má která třída jít. My jsme včera byli na řadě jako první po čtvrté hodině(protože jsme DOT organizovali) a naše paralelní třída měla jít na oběd až někdy ve 13:20 (poslední ze všech tříd na škole).
Když jsme byli na obědě, všimli jme si, že se nějací áčáci dostali do jídelny a nikdo je nevihodil, další áčáci měli namířeno směr jídelna.
Jaký ponaučení z toho plyne? Příslušnost k áčku je vždy ceněna víc, např. máte lepší autobus, nezapomenou vás nahlásit v rozpisu na oběd (našemu béčku se to už dvakrát stalo) a rozhodně vás do té jídelny vustí, ikdyž do ní právě nemáte jít.
Tak co? Tak nic.
není co dodat...